Květen 2010

Ona

5. května 2010 v 20:07 | Weňa$ |  ¤Momentkové povídky
Vracela se domů zrovna když husté sněžení přecházelo v déšť. Bylo už pozdě večer. Už od setmění měla pocit, že ji někdo sleduje. Po půlhodině cesty došla domů. Ve tmě a celá promočená hledala vypínač, i když to místo tak důvěrně znala. Věděla, že dnes bude zase sama; věděla, že hned jak zalehne, začne mít obavy, že někdo je v domě; věděla, že to, co dnes udělala se provalí..dřív anebo později. Hned jak se osprchovala teplou vodou, oblékla se do pyžama a zavrtala se do peřin. Déšť bil do oken a to ji uklidňovalo. Kdo by v tomhle počasí chodil po venku .. ? ptala se sama sebe uklidňujícím tónem. Zanedlouho usla. Probudila se okolo tří hodin ráno. Déšť ustal, teď slyšela jen tikání hodin, které jí tak připomínalo její babičku. Vklouzla do papučí, oblékla si župan, který jí visel u postele, a sešla do přízemí. Pocit, že ji někdo sleduje, ji neopouštěl. Dala ohřívat vodu ve varné konvici a připravila si čaj do jejího oblíbeného hrnku. Vytáhla si sušenky, došla si pro knihu, zalila čaj, nechala jej luhovat a všechno si dala ke stolu, kde se uvelebila a s čajem a sušenkami si četla. Najednou vzhlédla a dívala se do okna, které bylo nízko a vždy se při pohledu do něj bála, že tamtudy někdo projde, nebo že se snad někdo bude do něj dívat. Raději se zase začetla. Četla asi hodinu, když v tom zazvonil zvonek. Srdce jí poskočilo, strašně se lekla. Podívala se na hodiny které ukazovaly 04:24, a tak se bála ještě víc. Vyskočila od stolu a vzala si nůž. Pomalu šla ke dveřím. Otevřela, a poslední, co spatřila, byla neskutečně rychle letící kulka...