Děti Ďábla

6. srpna 2009 v 12:36 | Weňa$ |  ¤Momentkové povídky
Tato povídka je určena do mojí charakteristiky na BiteFightu.

Jdu po rozpáleném písku. Slunce až příliš hřeje, a písek netrpělivě čeká, kdy ho déšť zchladí. V houští zaznívají smutné písně, a já, zrovna já musím jít tam. Tam, kde se můj život změní. Je to ještě pořádný kus cesty. Jdu, nezastavuji se, a poslouchám písně houští. Pokud bych jako upírka dovolila, aby mi slza stekla po tváři, zklamala bych a už by ze mě upír nebyl. Musím si udržet silnou vůli a jít - jít dál. Jdu po poušti - po poušti která tak strašně dlouho čeká na smilování Paní země, která jako jediná jim, pouštím, může dodat vodu. Vodu a tím i sílu. Už i mě polévá horko. Rychle zaběhnu do houští, abych se příliš neunavil světlem Slunce. Po chvíli vyjdu a přidám do kroku. Už abych tam byl - tam, kde na mě již Slunce nedosáhne, a já se tak nebudu muset bát smrti. Snad toto jediné houští, ve kterém písně zaznívají, houští, které mě uchránilo před zkázou, tu bude nadosmrti. Jediné, jediné houšti po celé poušti - poušti která je na míle velká. Najednou mě pohltí stín a já stanu před obrovským hradem klanu Děti Ďábla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama