Ona

5. května 2010 v 20:07 | Weňa$ |  ¤Momentkové povídky
Vracela se domů zrovna když husté sněžení přecházelo v déšť. Bylo už pozdě večer. Už od setmění měla pocit, že ji někdo sleduje. Po půlhodině cesty došla domů. Ve tmě a celá promočená hledala vypínač, i když to místo tak důvěrně znala. Věděla, že dnes bude zase sama; věděla, že hned jak zalehne, začne mít obavy, že někdo je v domě; věděla, že to, co dnes udělala se provalí..dřív anebo později. Hned jak se osprchovala teplou vodou, oblékla se do pyžama a zavrtala se do peřin. Déšť bil do oken a to ji uklidňovalo. Kdo by v tomhle počasí chodil po venku .. ? ptala se sama sebe uklidňujícím tónem. Zanedlouho usla. Probudila se okolo tří hodin ráno. Déšť ustal, teď slyšela jen tikání hodin, které jí tak připomínalo její babičku. Vklouzla do papučí, oblékla si župan, který jí visel u postele, a sešla do přízemí. Pocit, že ji někdo sleduje, ji neopouštěl. Dala ohřívat vodu ve varné konvici a připravila si čaj do jejího oblíbeného hrnku. Vytáhla si sušenky, došla si pro knihu, zalila čaj, nechala jej luhovat a všechno si dala ke stolu, kde se uvelebila a s čajem a sušenkami si četla. Najednou vzhlédla a dívala se do okna, které bylo nízko a vždy se při pohledu do něj bála, že tamtudy někdo projde, nebo že se snad někdo bude do něj dívat. Raději se zase začetla. Četla asi hodinu, když v tom zazvonil zvonek. Srdce jí poskočilo, strašně se lekla. Podívala se na hodiny které ukazovaly 04:24, a tak se bála ještě víc. Vyskočila od stolu a vzala si nůž. Pomalu šla ke dveřím. Otevřela, a poslední, co spatřila, byla neskutečně rychle letící kulka...
 

30. kapitola - Boj o život

22. listopadu 2009 v 11:38 | Weňa$ |  ¤Obsidiánový chrlič
Co nejrychleji jsem běžela zamčít nejprve k hlavnímu vchodu, následně pak ke dveřím na zahradu, ke dveřím na terasu a potom jsem pozamykala zbývající dveře, kterými by se sem někdo mohl dostat. Potom jsem pozavírala i všechny okna a zabezpečila je tak, že je nikdo nemohl otevřít. Byla jsem v tom obrovském domě sama, jen se psem a neskutečně jsem se bála. Pořád jsem ovšem nechápala, k čemu ten klíč. Najednou jsem uslyšela ránu z kuchyně. "Zůstaň, Trinity." zašeptala jsem jí do ucha a potichu jsem se šla podívat do kuchyně. Když jsem došla na chodbu, z které šlo dobře do kuchyně vidět, uviděla jsem postavu, která už mě asi spatřila a blížila se ke mně. To, že bych se měla pohybovat tiše jsem ignorovala a běžela co nejrychleji a velmi hlasitě do mého pokoje za Trinity. Už jsem slyšela jak taky jde po schodech. Věděla jsem, že prvně pujde do mého pokoje, tak jsem se schovala k bratrovi za dveře. Klíč z obálky jsem pořád měla v kapse. Když jsem viděla, jak zašel do mého pokoje a přivřel dveře, aby se ujisitl, že nejsem za dveřma, rozběhla jsem se ze schodů, s Trin v náruči, a běžela k nejbližšímu vchodu. Sakra, to ne.zaklela jsem, když jsem otevírala zamčené dveře. Že já zapomněla, že jsou zamčené! jelikož klíče od všech dveří byly v mém pokoji, kam nebylo možné se vrátit když on již šel po schodech dolů, běžela jsem do kuchyně kde nebyly dveře na klíč. Otočila jsem klikou a běžela co nejrychleji skrz les k jezeru. Trin jsem pustila aby běžela za mnou. Michael ovšem běžel za mnou. Velmi rychle.

29. kapitola - Dopis

1. listopadu 2009 v 9:46 | Weňa$ |  ¤Obsidiánový chrlič
Nedočkavě jsem obálku roztrhla. V ní byl dopis a k dopisu přiložený klíč. Vytáhla jsem dopis.
Daisy, nepřestávej tohle číst. Asi si říkáš, jak se sem tahle obálka dostala a od koho je to asi tušíš. Měl jsem na vybranou hodně způsobů, jak Ti sem dát tuhle obálku, ale nakonec jsem si vybral tu nejjednodušší. Co bych se zabýval těmi složitými, když mám řešení jednoduché. A tou je okno. Nenechávej si otevřené okno, Daisy. Mimochodem, dlouho jsi nebyla za Mikem. Jak se asi má? Okamžitě jsem zvedla telefon a volala Mikeovi. Dopis ještě neskončil, ale já musela zjistit jestli je v pořádku. "Hlasová schránka..." Hned volám tátovi od Mikea. "Dobrý den, prosímvás, je Mike v pořádku?" říkám vystrašeným hlasem. "Už od včerejška není doma. Jdu ho hledat, víš, že policie může vyhlásit pátrání až po čtyřiadvaceti hodinách. A je to teprve osmnáct hodin. Daisy, jediné o co tě prosím-zůstaň doma." a zavěsil. Zůstala jsem tedy doma a četla dopis dál. No, předpokládám že jsi hned zvedla telefon a volala. A dovolala ses, Daisy? Mám rád tyhle hry. "Daisy, jedeme s Austinem za tetou Nancy. Opravdu nejedeš s námi?" vytrhne mě táta ze čtení dopisu. "Ne, tati, to je v pohodě. Dobře dojeďte a zítra se vraťte brzo. A měj zaplý světla, už je hodně pozdě." ještě řeknu a zase se začtu do dopisu. Dnes budeš sama doma, viď? Nojo, chlápek, který byl chycen místo mě toho hodně poví. Co ví, to poví. A věděl toho opravdu až moc. Což se mi hodilo. Předpokládám, že jsi už sama doma. Jseš si jistá, že jsou všechny dveře zavřené, Daisy?
 


28. kapitola - Ještě není konec

2. října 2009 v 22:24 | Weňa$ |  ¤Obsidiánový chrlič
Ráno jsem se probudila s nedobrým pocitem. Udělala jsem si snídani, dala Trin na zahradu a zapla si počítač. Hledala jsem různé stránky o tom Michaeli Lyricovi. Našla jsem několik odkazů, ústřižky z článků o vraždách a různě. Jeden z nich mne ale zaujal nejvíc. Titulek byl "Lyric vrahem - kdo by to do něj řekl?" a jeho text byl takový. "Michael Lyric - muž, který řekl komu, kdy a kde hrozí nebezpečí; který všechny ochraňoval vlastním tělem; který vždycky věděl co v jaké situaci říct; který všem pomáhal. Tento muž nyní brutálně zavraždil rodinu, sídlící za Michiganem, u jezera a lesa Midllenbourg. Podle všech důkazů a stěžování si rodiny pozoroval oběti při spaní, do jejich pokoje se dostával oknem. Po zhruba třech dnech takovéhoto postupu oběť zabil. Potlačoval v sobě tuto touhu celý život, a proto byl tak "dokonalý", nebo se mu stala nějaká nehoda, přičemž se zbláznil?" Tak tohle byl text toho článku. Večer jsem si se s Trin chystala do postele, ale když jsem si chtěla lehnout, udivila mě obálka na mém polštáři.

27. kapitola - Past

26. srpna 2009 v 12:07 | Weňa$ |  ¤Obsidiánový chrlič
Celý den jsem měla pocit, že mně někdo pozoruje. Nemohla jsem si pomoct, někdo byl v mojí blízkosti. I když jsem se ale prudce otočila, nikoho jsem neviděla. Šla jsem si zahrát s Austinem bemoš. "Na body?" zeptala jsem se. "Na body." přikývl Austin a začli jsme hrát. Porazila jsem ho, i když těsně. Večer jsme tedy nastražili past. Všichni jsme ulehli ve stejnou dobu. Celou noc jsem pozorovala okno. Asi po třech hodinách, kdy už se mi klížily oči, jsem uslyšela výkřik z bratrového pokoje. Vyskočila jsem a utíkala k němu. Johnny tam už stál a volal policii. Policie tu byla do deseti minut a odvezli toho vraha. Údajně se jmenoval Michael Lyric. Dostali jsme velmi tučnou odměnu. Johnny dal peníze na účet a něco dal mně a Austinovi. "Jsem rád, že to klaplo." usmál se Johnny a vyčerpaně se svalil na postel. "Jo, to já taky. Jinak bych mohl být ráno kaput." zašklebil se Austin a odešel spát. Já jsem jen přikývla a taky šla spát.

26. kapitola - Vrah

24. srpna 2009 v 22:38 | Weňa$ |  ¤Obsidiánový chrlič
"Stalo se to asi přes pěti lety." začal Johnny. "Prý tu někdo zabil rodinu, která žila v tomto domě - ještě předemnou. Nikdy ho nechytili, prý se tu ukrývá. Za dosažení toho vraha je opravdu velká finanční částka. Ale nikdo si na něj netroufl. Údajně totiž lezl do pokojů oknem, kde večer pozoroval své budoucí oběti. Tak to dělal nejmíň 3 dny - poté zabil. Rodina před námi si neustále stěžovala na sledování, obrys v pokoji... Ale nikdo, ani policie, nevěřili." polkl Johnny. "Proboha!" vyjekla jsem. Austin vypadal velmi vyděšeně. "Mohli bychom mít plán." zašeptal Johnny. "Jaký?" zeptala jsem se též šeptem. Nastalo ticho. "Mohli bychom dnes vůbec nespat a nachystat v každém pokoji past. Jakmile by se někdo pokusil otevřít okno, spadla by na něj síť. Všichni tři bychom pozorovali celou noc okno - a jakmile bychom viděli buď HO, nebo padat síť, rychle bychom všechny vzbudili. Domluveno?" prolomil, avšak šeptem ticho Johnny. "Domluveno!" zašeptali jsme s Austinem zároveň. Měla jsem strach. Přiběhla Trinity. Přemluvila jsem bráchu, aby šel se mnou ji vyvenčit. Měla jsem strach.

25. kapitola - Dřív než se nám něco stane

23. srpna 2009 v 18:19 | Weňa$ |  ¤Obsidiánový chrlič
"Tati?!" rozběhla jsem se, ještě rozespalá za Johnnym. "Ano Daisy?" zeptal se. "Víš, mám fakt velkej problém." zajíkla jsem se. "Co se stalo?" vyděsil se Johnny. Všechno jsem mu to povyprávěla. Všechno, i s detaily. Bála jsem se, že mi neuvěří. "Neboj, bude to v pořádku. Běž se umýt." řekl rychle a polekaně. Raději jsem se odešla osprchovat. Když jsem ale byla jednou nohou ještě v obýváku a druhou na chodbě, uslyšela jsem, jak telefonuje. Slyšela jsem jen něco, protože se snažil mluvit potichu a navíc si nenápadně zakrýval ústa rukou. "Víš že toh.. sna..." slyšela jsem úryvky. Na nějakou dobu se odmlčel. Pak zase spustil. "Ale tohle přece ne.... a na... mám p..." slyšela jsem jen nějaká písmena, kousky slov a pak se zase odmlčel. Tohle "odposlouchávání" nemá cenu, když nic neslyším pomyslela jsem si a odešla se sprchovat. Když jsem se dosprchovala a převlékala jsem, uviděla jsem pootevřené dveře. Že bych špatně zavřela? podivila jsem se. Nebyla jsem si ale jistá. Potom jsem vyvenčila Trinity, trošku jsme si pocvičily a když jsem se vrátila domů, šla jsem za Austinem. "Bráško?" otevírala jsem pomalu dveře od jeho pokoje. "Pojď dál." ležel na posteli a díval se z okna. "Je tu nádherně." "Ano, to je." přitakala jsem. "Tak. Co jsi potřebovala?" zeptal se. Všechno jsem mu řekla stejně jako otci. "Víš." začal. "Já když se venku koupal, spatřil jsem mezi stromy v lese nějakou tvář. Vylekalo mně to a hodně. Včera, když jsem šel spát, jsem si nechal otevřené dveře do pokoje. Ráno jsem se probudil a byly zavřené. Táta je nezavřel a pochybuju, žes to byla Ty." odmlčel se. "To máš pravdu, nebyla jsem to já. Měli bychom něco vymyslet ... Dřív, než se nám něco stane." polkla jsem. "Pujdem za otcem." řekl Austin a seskočil z postele. Johnny seděl v křesle a jako obvykle se díval na televizi. "Tati? Je to vážnější než jsem si myslela." řekla jsem a řekla mu Austinův příběh. "Víte, musím vám něco říct." polkl na sucho. Sedli jsme si na sedačku vedle něj a poslouchali jsme. To, co nám řekl, mě vyděsilo opravdu dost.

24. kapitola - Strach v pokoji

21. srpna 2009 v 21:53 | Weňa$ |  ¤Obsidiánový chrlič
Po několika hodinách spánku jsem se ale probrala. Lampa byla zhaslá, Trin byla na tom samém místě jako když jsme šly spát a okno otevřené dokořán. Měla jsem ohromný strach, jelikož když jsem šla spát, měla jsem lampičku rožlou a okno zavřené - kvůli rožnuté lampičce ( pak tu je spoustu hmyzu. ). Rozhlédla jsem se po pokoji. Když jsem došla od rohu u postele k dalšímu rohu, a od toho rohu k dalšímu rohu uviděla jsem v tom třetím rohu pokoje krčící se postavu. Věděla jsem, že tam někdo je. Věděla jsem to. Měla jsem tak strašný strach. Trinity dál nerušeně spala. Nojo, malé štěně - to spí jako zabité. pomyslela jsem si a usmála se. Chvilku jsem pozorovala "to něco" v rohu mého pokoje. Bála jsem se tak šíleně, že jsem raději nevydala ani hlásku. Snažila jsem se usnout. Minimálně po hodině se mi to podařilo. Když jsem ráno vstala, dovnímala jsem se, že to byl jen pouhopouhý sen, ale z omylu mě vyvedlo otevřené okno a zhaslá lampa.

23. kapitola - Pronásledování

18. srpna 2009 v 17:37 | Weňa$ |  ¤Obsidiánový chrlič
Obstarala jsem Trinity veškeré potřebné věci a začla s výcvikem. Koupila jsem jí úplně všechny překážky, co jsou v agility, začala ji s nimi seznamovat a začala s Trinitininou socializací. Po hodině výcviku a další hodině cvičení agility jsme se s Trin vydaly na procházku. Vše probíhalo v pohodě, Trin měla obojek ale byla na volno, tam jsem se nemusela bát a navíc - je ještě malinká, tak poslouchá. Na louce jsme ještě cvičily povel ke mně, zůstaň, čekej a stůj a potom jsme se vydaly domů. Trin se napapala a hned ulehla do svého pelíšku. Po několika hodinách spaní se koenčně probrala - byl už večer, tma. Šly jsme se projít. Bála jsem se, ale co, pes ven jít musí. Navíc, kdo by tu byl ? Vše probíhalo v pohodě, venku jsem se přestala i celkem bát a tak jsme šly do lesa. V lese jsem neustále slyšela šustění a dýchání, ale sváděla jsem to na Trinity. Nakonec mě to ale opravdu vyděsilo, když jsem zjistila, že Trin stojí vedle mě, ani se nehne a já neustále slyším to šustění. To budou určitě nějaká zvířata. uklidňovala jsem se. Ale pak jsem uviděla pohybující se stín mezi stromy. Podle obrysu jsem konstatovala, že to je muž středního věku, vysoký a ne tlustý, ale spíš bylo jeho tělo vypracované. "Trinity, utíkáme." rozběhla jsem se a Trinity pochopila, tak se rozběhla semnou. Když jsem se ohlédla, spatřila jsem jen toho muže, jak běží za mnou. Zrychlila jsem, ale Trin už nemohla. Vzala jsem ji tedy do ruky, čímž jsem dala náskok muži, který byl už jen několik metrů ode mně. Rozběhla jsem se co nejrychleji jsem mohla, vběhla do zahrady a když jsem se otočila, nikdo za mnou už nebyl. Běžela jsem tedy do domu, zamkla úplně všechny venkovní dveře, dala všem dobrou a s rožnutou lampičkou a Trinity v posteli usla.

22. kapitola - Pes ?

17. srpna 2009 v 12:08 | Weňa$ |  ¤Obsidiánový chrlič
"Dobrý ránko Johnny." usmála jsem se. "Dobrý, dobrý." opětoval mi úsměv Johnny. "Johnny?" "No?" "Chtěla bych psa." řekla jsem a začla si dělat horkou čokoládu. "A jakého? Malého, velkého, středního? Chlupatého, či málo chlupatého?" smál se Johnny. "Velkého a spíš víc chlupatého." řekla jsem. "Tak se po nějakém podívej a pak se domluvíme. Ale musíš si ho nejdřív vybrat." smál se. "Ty seš nějakej vysmátej." zasmála jsem se taky. "Děkuju, Johnny." dodala jsem a zmizela ve svém pokoji. Tam jsem se převlíkla a šla si zahrát squash. Pak jsem vytáhla Johnnyho na badminton a tak jsme hráli. Pak jsem se šla osprchovat a sedla ke kompu. Projížděla jsem chovatelské stanice, internetové bazary a další stránky, až jsem narazila na jednu drahou, leč kvalitní chovatelskou stanici. Nebyla to CHS zaměřená na chov jednoho plemene, takže bylo z čeho vybírat. Rozhodla jsem, že se pojede tam. Seběhla jsem k Johnnymu i s nakresleným plánkem cesty a všechno mu řekla. Souhlasil, ale pod podmínkou, že ho bude chtít i Austin. Ten zrovna scházel ze schodů. "Co budu chtít i já?" zeptal se. "Psa." odpověděla jsem mu. "No jasně!" zajásal. Dal si snídani a vyrazili jsme. Cesta trvala přes hodinku, ale já to nevnímala, poslouchala jsem a kochala se přírodou. Byli jsme na místě. Zvenku vypadala chovatelská stanice moc pěkně, takže jsem doufala, že to bude pěkné vevnitř, a že bude pěkný i chov pesanů. Hned u vchodu nás uvítala milá a sympatická žena. Byla staršího věku, ale obličej měla pěkný. "Zavedu vás k nejnovějšímu vrhu." řekla a už kráčela uličkami. Psi nebyli v klecích, jako to bylo v jednom z útulků, které jsem jako malá navštívila. Někteří psi byli volně, jiní ve velkém rozlehlém výběhu. Najednou ke mně přicupitala malá světle zlatá koulička. Vždycky jsem si nejvíc přála zlatého retrívra. "Panebože! Ten je sladkej!" rozplývala jsem se nad pejskem a vzala si ho do náruče. Ta paní, co nás tu provázela se zastavila, otočila se a usmála se. "To je jeden z pejsků z nejnovějšího vrhu, ke kterému jsem vás chtěla zavést. Podle papírů se jmenuje Trinity Silver Ice, ale vy jí samozřejmě můžete dát vlastní jméno." řekla žena a už vypisovala formulář o převzetí psa. Zanedlouho jsme byli venku i s novým členem rodiny - s Trinity.

21. kapitola - Průzkum okolí a zahrady

16. srpna 2009 v 20:09 | Weňa$ |  ¤Obsidiánový chrlič
"Johnny, je to tu opravdu luxusní." řekla jsem nadšeně. "To jsem rád, že se Ti tu líbí." řekl Johnny a napil se Red Bullu. "No nic, jdu spát." sdělila jsem Austinovi a Johnnymu, políbila je oba na tvář a odcházela do pokoje. "Počkat." řekl Johnny. "No?!" ohlédla jsem se. "Který pokoj jsis vybrala?" zasmál se Johnny. "Ten zelený." mrkla jsem na něj a odešla do pokoje. Šla jsem do koupelny, kde jsem se osprchovala, vyčistila si zuby a převlékla se do pyžama. Ulehla jsem a až teď zjistila, že prostěradlo je hedvábné a peřiny na dotek jemné a příjemné. Ještě jsem vstala, otevřela si okno a šla spát. Usínalo se mi dobře, s pocitem naplnění a vítězství, a tak jsem usla rychle. Ráno jsem se probudila brzo. K snídani jsem si udělala toasty a horkou čokoládu. Odnesla jsem si to na bar, šla si zapnout televizi, usedla k baru, jedla, popíjela a sledovala televizi. Když jsem dosnídala, byla jsem pořád sama vzhůru a tak jsem se rozhodla, že se pujdu podívat po zahradě a po louce a lesu. Zahrada byla obrovská, takže mě po chvíli zkoumání detailů a zákoutí vyčerpalo. Na zahradě bylo spousta okrasných kamenů, jezírko, za ním dva oschlé stromy bez listí - mezi nimi lavička, tak, aby se dalo dívat na jezírko. Byl tam bazén, houpačka, houpací síť, stromy, gril, u domu záhonky s růžemi, které obklopovaly zadní, pravou a levou stranu vily. Ze předu vily byly u okraje nějaké kytky, cestička, okolo které byly zahradní lampky. Na zahradě byl dále altánek, menší fontánka a další různé věcičky. U přechodu lesa a naší zahrady byla menší kůlnička. Šla jsem se podívat do lesa. Byla tam nádherná cestička. Šla jsem po ní, dívala se kolem sebe a viděla spoustu těch nádherných květin, stromů a rostlin. Cítila to příjemné aroma lesa. Když jsem došla na menší výstupek té cestičky, kde se dělila na čtyři různé stezky, viděla jsem zvrchu krásný rybník. Rozhodla jsem se tam jít podívat. Šla jsem se tam tedy podívat, nikde nikdo. Byla jsem ráda, že bydlíme tam tak sami. Nakonec jsem vyšla zpět k tomu místu, kde se cesta dělila na čtyři a šla ani nevím kam. Nakonec jsem to lesem prošla až na louku, kde jsem omylem vyplašila srnku. Šla jsem tedy už pomalu domů. Na louce bylo klidno a pohoda. Přemýšlela jsem, že do takového prostředí, na takovou zahradu a u takového prostranství louky a lesa, obrovské vily a prostě nádherné přírody bych si mohla pořídit psa. O psu sním celý život, ale matka ho nikdy nechtěla, možná by svolila ale pak se objevil Billy který trpěl alergii na srst, takže bylo jasno. Když jsem došla domů, zjistila jsem, že ten průchod lesa, rybníka a louky - plus průzkum zahrady mi trval celé dvě hodiny. No teda páni. Pomyslela jsem si. Když jsem přišla domů, táta byl už vzhůru, Austin ještě spal.

20. kapitola - Průzkum vily

16. srpna 2009 v 11:22 | Weňa$ |  ¤Obsidiánový chrlič
Bylo tam těch místností snad milion. Čtyři koupelny, dvě se sprchovými kouty a další dvě s vany. Jedna koupelna byla celá v modré, kachličky byly modro-bílé s kytičkami, bylo tam umyvadlo, WC, sprchový kout a to všechno modré - včetně různých doplňků. Dokonce i toaletní papír, mýdlo i všechny krabičky, šampony a gely byly v modré. Tak to bylo úplně ve všech koupelnách. Jedna tedy byla modrá, jedna červená, další zelená a poslední oranžová. Ke každé ložnici byla jedna z nich přidělena. Pokojů - ložnic byla také čtveřice. Jeden pokoj byl v modré, jeden červený, další zelený a poslední v oranžový. To vše aby sedlo ke koupelnám. Šla jsem prozkoumat všechny a nakonec jsem dospěla k tomu, že ta zelená je asi nejhezčí a je z toho pokoje asi nejhezčí výhled. Navíc je na kraji, takže se jakoby dělí s pravou a levou půlkou vily. Ve všech čtyřech pokojích bylo to samé - manželská postel, prosklený psací stůl s počítačem, skříň na oblečení, připojený balkon který byl navázaný s ostatními čtyřmi, takže z balkonu se dalo dostat do všech čtyř pokojů, plazmová televize, lenoška, gauč, a na oknech nádherné závěsy. To vše bylo v barvě tapet - tedy v jednom pokoji to bylo zelené, v dalším modré, v dalším červené a v posledním oranžové. I počítač, televize - i ten prosklený stůl. Prostě naprosto vše. Nebylo to ani přehnané, barvy nebyly zářivé, byly decentní a doplňky, veškeré doplňky v pokoji byly také v barvě pokoje. Muselo to stát hodně peněz, ale počítám, že i když tohle vše muselo stát přes aspoň pět milionů, Johnnymu na kontě stále zůstává víc než milion. Následně jsem šla do ostatních místností. Kuchyň byla spojena s obývacím pokojem. V kuchyni byla dlouhá kuchyňská linka, prosklená, trouba, myčka, mikrovlnka, přístroj na dělání pěny, přístroj na aspoň milion druhů kávy a milion druhů čokolády. Poté tam byl odšťavňovač, mixér a další kuchyňské doplňky. Příbory byly v držáku na příbory a skleničky v prosklené skříňce. Kuchyň dělila od obýváku kousek kuchyňské linky a jídelní stůl. U toho kousku kuchyňské linky byl bar. Bylo tam spoustu alkoholu, ale nejen alkohol - i další různé drinky. Koktejlové a takové ty nóbl sklenky byly v držáku na sklenice jako to bývá v barech, za "sťopku" vysely dolů. Kuchyň byla do oranžova - obývák byl oranžovo bílý. Kuchyňský stůl byl také prosklený, u něj šest oranžových židel. Z kuchyně vedly skleněné dveře na terasu. V obýváku byla plazmová televize, dva gauče, tři lenošky, jedno křeslo a to vše bylo maximálně komfortní. Poté byli v obýváku nějaké posilovací stroje, také knihovna a skříňka na různá ocenění. Byla z půlky zaplněná - na všech bylo jméno Johnny Mirrel. Tak táta má tolik ocenění. Podivila jsem se. Šla jsem do "sklepa", tedy do místností, co byla v podzemí - aspoň jsem si myslela, že to je sklep. Jelikož je vila opravdu obrovská, i ten "sklep" byl obrovitánský. To, co jsem našla místo sklepu mě udivilo. DOle bylo menší, samozřejmě soukromé sportovní centrum. Byl tam bazén, badmintonový kurt, tenisový kurt, kurt na hraní squashe, minigolf, dva ping-pongové stoly a další posilovací stroje. Byl tam i menší bar s pitím a ledničkou. Vyšla jsem zpět do přízemí. Vila má čtyři patra - Sklep ( to sport centrum ), přízemí ( tam je obrovská kuchyň, ještě jedna místnost kterou prozkoumám za okamžik a obývák ), druhé patro ( tam jsou pokoje s koupelnami ) a podkroví ( půda je také obytná). Šla jsem se tedy ještě podívat do té místnosti v kuchyni. Byl to takový menší sklad jídla a pití. Bylo tam toho spoustu - chipsy, milion různých nápojů, i alkohol, nějaké ty sladkosti a další jídlo. Šla jsem ještě do předsíně, která také byla v přízemí, ale dalo se z venku dostat jak na půdu, tak do přízemí, i do třetího patra. Na půdu se z venku dostat nedalo. Ke všem těm třem patrům, do kterých vedly vchody i zvenku vedly schody, u přízemí byly čtyři schůdky, do druhého patra přes osm schodků a do sklepa asi pět schodů. V předsíni byl gauč, botník ( kde se mimochodem ukrývalo milion párů bot - některé byly ošklivé, některé naopak luxusní - naštěstí tam byly boty luxusní jak pánské, tak ženské. Prošla jsem tedy druhé patro a šla na půdu. Půda byla velká jako sklep - sport centrum. Na půdě byla knihovna, šatna - dalo se tam dát oblečení staré, nové, prostě jakékoliv, obrovský gauč, jedna lenoška, jedno křeslo, takový .. kamrlík, dalo by se říct, a nakonec tam byla pracovna. Šla jsem tedy za tátou, který byl v obýváku i s Austinem, ale když jsem procházela třetí ( ze všech těch pater ) patro, tak jsem si všimla ještě jedné místnosti. Byla zamčená. Byla jsem zvědavá, ale pro dnešek jsem to nechala být a šla za otcem. Po cestě jsem přemýšlela, jestli budu umět žít v takovém luxusním a komfortním domě.

19. kapitola - Konečný verdikt

15. srpna 2009 v 19:30 | Weňa$ |  ¤Obsidiánový chrlič
"Konečný verdikt zní: Děti budou v péči otce!" klepl soudce a ukončil soudní řízení. Nemohla jsem tomu uvěřit ! No tohle! Juchů ! Skočila jsem Austinovi kolem krku, následně pak tátovi a odešli jsme k Johnnymu domů. Měl to tam fakt nádherné. Překrásné. Prosklená vila na mýtině, kde širokodaleko nikdo nebydlel, kolem les, celá mýtina byla tedy jeho, celá ta louka, celé prostranství lesa .. Byla jsem moc šťastná. Viděla jsem barák jen z venku, zevnitř jsem ho chtěla vidět až večer. Chtěla jsem, aby to pro mě bylo překvapení a tak jsem se od baráku držela dál, když byla ta vila prosklená. Před garáží stálo černé, velké, nádherné mitsubishi a za ním motorka. "Proboha!" vykřikla jsem a letěla k motorce. Celou jsem si ji prohlídla, pak si na ni i sedla a zkusila si helmu. Byla mi trošičku volná, ale to se dá upevnit. Už od patnácti mám řidičák na motorku, ale matka mi ji nikdy nechtěla koupit, že prý jsem mladá, můžu si ublížit a kdesi cosi. "Líbí se Ti? Chceš jet na ní za kamarády?" usmál se Johnny. "To bych mohla?!" rozzářila jsem se. "Ty můžeš cokoliv." začal se smát Johnny, dal mi klíčky, řekl ahoj a odešel s Austinem do vily. Odjela jsem na ní tedy na rampu. Tam byli všichni, včetně Mika. Všichni obdivovali "mou" motorku, taky jsem všem řekla, že bydlím s tátou a povídala si s nimi až do noci. Večer jsem pak rozvezla kámoše, kteří tak moc chtěli na té motorce jet, domů, a sama potom odjela do svého nového domova. Téměř všude se ještě svítilo, takže rozhodně ještě nespali. Rozhodla jsem se jít na průzkum místností.

18. kapitola - Soudní řízení

12. srpna 2009 v 20:01 | Weňa$ |  ¤Obsidiánový chrlič
Na druhý den mě probudil až Johnny. Třásl se mnou. "Daisy. Daisy! Vstávej!" říkal. "Co? Co se děje?" byla jsem rozespalá a tak jsem byla mimo. "Dneska jdem udat naši žádost." odpověděl. "Nojo!" vzpomněla jsem si. "Jdu se umýt a obléct, prosím, nachystáš mi nějakou snídani?" zeptala jsem se Johnnyho a pomalu šla do koupelny. "Dobře." řekl Johnny a odešel dělat snídani. Osprchovala jsem se a oblékla a šla snídat. Johnny mi připravil ham and eggs. "Jé!" zvolala jsem nadšeně a už si krájela první kousek. Když jsem dosnídala, přišel už i Austin, nachystaný a mohli jsme vyjít. Když jsme přišli, Johnny šel udat celý problém. Říkali, že když by to všechno šlo dobře, za dva dny máme přijít na soudní řízení. Dali nám i další pokyny a my mohli odejít.

O dva dny později.

Vstala jsem, oblékla se a jelikož jsem neměla čas, na snídani jsem si vzala jen kousek rohlíku s kolečkem šunky. "Johnny? Jedeme?" zeptala jsem se. "Jo, jen chviličku." řekl Johnny, vzal si klíče, bundu a zavolal Austina. Potom jsme vyrazili. Na místě čekala už matka i s Billym, takže jsme mohli přejít k soudnímu řízení. Debatovalo se o tom, porota se nejméně 3x radila..Byla jsem hrozně nervózní. Po asi dvou hodinkách měl soudce jasno. "Konečný verdikt zní..."

17. kapitola - Ujasnění věci s Johnnym

11. srpna 2009 v 17:10 | Weňa$ |  ¤Obsidiánový chrlič
Ještě ten den, co se matka pohádala s Billym a pak jí Billy něco navrhl jsme vše s Austinem šli říct Johnnymu. Souhlasil. Říkal, že rozmluvit si to nedá a to druhé neví co by mohlo být. Navrhl, že hned následující den bychom to mohli jít vyřešit k soudu. Soudní řízení by prý, pokud to pujde dobře, mělo být do tří dnů od udání problému. "Ty jses s tím už setkal?" podivila jsem se. "Ne, to ne, jen jsem si o tom včera tak trochu četl." zasmál se Johnny. "Dobře. Zítra, až tam teda budeš chtít jít, dej nám vědět." řekl Austin a odešel. Ještě jsem tam s Johnnym byla a povídala si o spoustě věcí. Byla jsem pyšná na to, že je to můj otec. Vypadá jako můj starší bratr a myslím si, že by jím i chtěl být, protože se ke mně i k Austinovi chová s porozuměním a vypadalo to, že je hodný. Už s ním bydlet. nemohla jsem přesměrovat myšlenky jinam než na to, kdy s ním konečně budu bydlet. "Kolik Ti vlastně je, tati?" poslední slovo jsem spolkla a zadívala se na Johnnyho. Ten chvilku nic neříkal. "Je mi 36." řekl. "COŽE?" vykulila jsem oči. "36?" opakovala jsem. "To znamená, že jsi nás měl v .. 18ti? JOHNNY?" nemohla jsem tomu uvěřit, že je můj pravý otec tak mladý. Jeff, můj druhý nevlastní otec, o kterém jsem to nevěděla do posledního asi měsíce, by měl letos 50. "No, ale za dva měsíce už 37." rozesmál se Johnny. Taky jsem se začla smát. "Takže ty jsi s Jeffem o .. 13 let ? Páni!" podivila jsem se. Ještě jsme si povídali, ale potom jsem začla být unavená a šla spát.

16. kapitola - Hádka s Billym

11. srpna 2009 v 16:58 | Weňa$ |  ¤Obsidiánový chrlič
Zanedlouho přišel domů Billy. Seděla jsem na schodech a četla si časopis, když v tom jsem uslyšela začátek jejich hádky. "Tys jim na to přistoupila?" řval otčím. "Vyhrožovali mi!" odsekla matka. "Stejně by to neudělali! Jako bys neznala děcka!" řekl naštvaně Billy. "Austin je dospělý, už není dítě! A vytahoval mobil, byl by to i udělal, kdybych nepřistoupila!" řekla matka. "Joanne, proboha! Dobře. Mám nápad." řekl Billy. "Jaký?" zeptala se zvědavě mamka. "Buď to rozmluvíme Johnnymu, nebo ***." to už jsem neslyšela, jelikož to začal Billy šeptat matce do ucha. Pak matka odešla z pokoje a když mě zahlédla na schodech, rychle jsem dělala že jsem uplně zažraná do článku o šířící se epidemii prasečí chřipky. Matka mi to "sežrala i s navijákem" a odešla. Šla jsem o tom říct Austinovi.

15. kapitola - Domluva s matkou

11. srpna 2009 v 16:49 | Weňa$ |  ¤Obsidiánový chrlič
Odešla jsem do pokoje za Mikem, Austin zase za Kelly. Na druhý den, když Kelly s Mikem odešli, jsme se museli s Austinem domluvit, jak to udělat přes mámu. "Jak to uděláme?" zeptala jsem se Austina a zamyslela jsem se. Chvilku nic neříkal, ale pak spustil. "Mohli bychom udělat s mámou jednoduchou dohodu. Ona nás nechá jít s naším pravým otcem, nebo policii řekneme to, co udělala když jsme byli malí. No, vždyť Ty víš." odmlčel se. Ta rána v mém těle zůstala navždy otevřená, ale až teď mi znovu přeběhl mráz po zádech, stejně tak jako tehdy. Zavzlykla jsem a vstala. "Tak pojď. Čím dřív, tím líp." řekla jsem a šla do kuchyně kde seděla matka. "Kde je Billy?" zeptala jsem se a rozhlédla se po pokoji. "V práci." odpověděla matka a usrkla si kafe. "Máme návrh." řekl Austin a přisedl ke stolu. Řekl jí celý návrh. Matka ztuhla. "Ne." řekla. Snažila se, aby vypadala klidně, ale šlo na ní poznat jak je celá nervózní. "Dobrá." řekl Austin a vytahoval si mobil. "Komu voláš?" zeptala jsem se. "Policii." řekl Austin a v rychlosti na mě mrkl aby to matka neviděla. "Dobře!" vyjekla matka. "Platí." souhlasila s návrhem, ač neochotně. "Dobře." řekl brácha, já přikývla a oba jsme odešli do pokoje.

14. kapitola - Problém bude matka, ne soud

9. srpna 2009 v 17:13 | Weňa$ |  ¤Obsidiánový chrlič
Když přišla matka z práce, všechno jsme jí řekli. Nejdřív nechápala, ale pak se jí to asi v hlavě srovnalo a spustila. "Proč? To mě chcete nechat samotnou? Co vás k tomu vede? A hlavně Tebe, Austine. Vždyť ho ani neznáš a vůbec," "Máš Billyho. Prostě jsme se tak rozhodli a nehodláme rozhodnutí měnit." přerušila jsem ji. Austin jen kývl na souhlas. Jenže matka to za žádnou cenu nehodlala dopustit. Snažila se nás přesvědčit, dokonce si nás koupit. Potom nakonec rozhodla, že o tom popřemýšlí, jaké výhody to budou pro ni. S bratrem jsme odešli do mého pokoje kde jsme si o tom povídali. Potom jsme šli do bazénu, jelikož začlo být velké horko. Přišel ještě Mike a Kelly, Kelly je Mikova sestra a přítelkyně Austina. Hráli jsme ve vodě přetahovanou, a různý hry. Blbli jsme až do večera. Nakonec už pozdě večer jsme šli k nám domů. Mike i Kelly u nás přespali, Austin s Kelly u něho v pokoji a já s Mikem u mě v pokoji. Nechala jsem Mika chvilku v pokoji a šla za Austinem. On také Kelly nechal chvíli v pokoji a odešli jsme za mamkou, která nás před chvílí volala. "Ne. Nenechám vás odejít za Johnnym." řekla rázně matka a odešla spát. "To bude ještě problém." zamyslela jsem se. Austin jen přikývl.

13. kapitola - Brácha

8. srpna 2009 v 22:51 | Weňa$ |  ¤Obsidiánový chrlič
Celé jsme mu to vyklopila. Nejdřív na mě jen zíral s otevřenou pusou, ale potom se vzpamatoval. "Aha. A co navrhuješ?" zeptal se. "Chtěla bych jít k němu bydlet ..."sklopila jsem oči. "Do zítřka si to nechám promyslet, jo zlato." řekl brácha, dal mi pusu na čelo a odešel spát. Taky jsem šla. Ráno jsem se probudila s vidinou dobrého a šťastného dne. A taky že jo. "Dobrý ránko, bráško." pozdravila jsem jediného sedícího u stolu v kuchyni. "Dobrý."odrfkl Austin a dál kousal toast a zamyšleně doslova čuměl do zdi. "Austine? Nad čím přemýšlíš ?" vytrlha jsem ho po chvíli z přemýšlení. "Nad tím vším. Nad otcem..Nad tím, co bys chtěla." řekl brácha a dál přemýšlel. Odešla jsem do obýváku i s miskou cornflaksů. Najednou přišel brácha. "Já taky." vyhrkl ze sebe a sedl si na křeslo, které bylo naproti mě. "Cože?" zeptala jsem se ho a dala si lžičku cornflaksů. "Taky bych chtěl bydlet s ním. Poznat ho a to všechno .. Navíc ani nestojím o to poznat toho .. Billyho?" "Jo, Billy se jmenuje." přitakala jsem a dojedla cornflakey.

2. kapitola - Fízlové

7. srpna 2009 v 17:51 | Weňa$ |  ¤Na křídlech fénixe
Byla velmi blízko. Obávala jsem se, že nás tu fízlové najdou zkouřený jak prasata a tak jsem raději zalezla do stanu. Když jsem si šla ale pro batoh před stan, vymstilo se mi to. Fízlové zrovna přijeli a všechny nás odtáhli na stanici. "Prosím vaše jména." řekl jeden ze strážníků. Všichni jsme mu nahlásili jména a potom zavolali naše rodiče. Všichni přišli a odtáhli si svoje děti. Jen moje mamka nechápavě zavrtěla hlavou, zeptala se fízlů na následky a odešly jsme. Doma semnou nemluvila. Šla jsem raději spát. Následující měsíc jsem se zpakovala a řekla našim že jedu k babičce. Byla jsem ale celý ten měsíc v Lexikonu s naší partou. Začla jsem být těžce závislá na drogách. Každý den jsem si musela píchat v pravidelných dávkách a nebo si každý den několikrát šlehnout. Nebylo před tím kam utéct. Po měsíci jsem se vrátila domů. Vypadala jsem strašně. Matka poznala co se ten měsíc dělo a tak mě dva dny nikam nepouštěla. Na první den jsem měla ještě dávku, ale ten druhý jsem se svíjela v ukrutných bolestech a neměla před tím kam utéct. Až to bylo k nevydržení, přišla pomoc sama. Pod oknem stál Peter. "Lásko? Mám pro Tebe něco." snažil se mluvit potichu. "Zlato, řekni že je to dávka." modlila jsem se. Vyšplhal po drátě, který vedl kvůli klimatizaci v mém pokoji z mého pokoje až dolů. "Na." podal mi sáček. Hned jsem si dala dávku a okamžitě bolest přestala. Byl u nás celkem dlouho, ale potom musel jít. Prý mu matka taky dala zákaz vycházení ven. Šla jsem spát a ráno se probudila celkem pozdě. Peter mi tam sáček nechal, takže jsem byla bez starostí. Sáček letěl pod polštář a já letěla se najíst. Když jsem se najedla uvědomila jsem si, že dneska už ven můžu. "Mindy?!" zavolala na mě máma. "No?" šla jsem za ní. "Žádné dva dny. Měsíc. Máš měsíc zaracha." řekla a usrkla si kafe. "Cože?? Mami to ne!" vykulila jsem oči. Tak dlouho to nevydržím. Budu muset pokusit štěstí.pomyslela jsem si. Naštvaně jsem odešla do pokoje a přemýšlela jak to udělat.

Kam dál